Monday morning - ranní rituály v showroomu Tokyo Tools
Pondělky ráno mají zvláštní ticho. Ne takové to nedělní, líné. Spíš ticho, které ještě neví, jaký bude den. Odemknu obchod a na chvíli zůstanu stát ve dveřích. Nevstupuju hned dovnitř. Ten moment mám ráda nejvíc.
Ještě nikdo nepřišel. Nic nezačalo. Možná znáte ten pocit, když je místo na chvíli jen vaše, než se naplní životem.
Sundám kabát. Zapnu konvici. První zvuky dne nejsou hlasy, ale malé věci: šustění papíru, posunutí židle, voda narážející do stěn hrnku. Rituál, který už nevnímám vědomě. Tělo ví, co dělat dřív než hlava. Utřít stůl. Srovnat nože. Vrátit věci na jejich místo. Není to uklízení. Spíš nastavování rytmu.
Někdy přemýšlím, proč nás opakující se pohyby uklidňují. Možná protože nic nevyžadují. Nemusíme se rozhodovat. Jen být přítomní. Produkty vrácené z focení čekají na uložení. Některé z nich mizí zpátky do polic, jiné do Toyo Steel boxů na nástroje, kde mají své stálé místo.
Vzadu se balí objednávky. Papír se ohne přes hranu krabice. Páska na chvíli zadrží vzduch, než přilne. Každý balík někam odjede - do kuchyně, kterou nikdy neuvidíme, k někomu, kdo ho otevře možná večer po práci. Na tom momentu mě vždycky něco dojme. Věci odcházejí. Prostor se zase uvolňuje.
Světlo se mezitím změní skoro nepozorovaně. Najednou už není ráno. Jen den. Dveře se otevřou a ticho se rozpustí mezi rozhovory, otázkami a kroky po podlaze. A přesto v tom všem zůstává něco z toho ranního klidu.
Jako základ, na kterém den stojí.
Možná je to podobný moment jako v našem zimním zápisu Quiet Cold – chvíle, kdy se věci teprve skládají dohromady.
Malé zamyšlení
Přemýšleli jste někdy, která část dne je vaše? Ne ta nejproduktivnější. Ne ta, kterou sdílíte. Ale ta malá, opakující se chvíle, kdy se věci teprve skládají dohromady. Možná právě tam začíná domov. Nebo práce, která se tak trochu domovem stane.
Lucie, Tokyo Tools ©
