Přemýšlím, jak by vypadala zahrada, která s přírodou nesoupeří. Na místech opuštěných zahradnictví nebo květinových farem některé druhy rostlin přežívají, i když je člověk pravidelně nezalévá a nehnojí. Květinové záhony v minulosti obvykle fungovaly primárně díky samovýsevu, každý rok tak rostly do nové podoby.
Během takového myšlenkového procesu se nedá vyhnout otázce co je to příroda. Ve snaze dojít k jasné odpovědi můžeme podle japonského farmáře Masanobu Fukuoky vyrazit dvěma směry — první vyžaduje pohled hluboko dovnitř sebe sama, na toho, kdo otázku pokládá; druhá zkoumá přírodu odděleně od člověka. První cesta podle něj vede do oblastí filosofie a náboženství — když se díváme do prázdna, není nepřirozené vidět vodu téct shora dolů, ale není v rozporu vidět ji jako stojící a most jako tekoucí. Při následování druhé cesty je scéna rozdělená do množství přírodních fenoménů: voda, rychlost proudu, vlny, vítr a oblaka — všechny aspekty se stávají oddělenými objekty zkoumání, vedoucí k dalším otázkám, které se nekonečně rozbíhají do všech směrů. Tahle cesta je podle něj cesta vědy.
„Pokud něco vyžaduje hodně práce a úsilí, pravděpodobně existuje lepší způsob, jak to udělat.“ – Masanobu Fukuoka
Filosofie přírodního pěstitelství japonského farmáře Masanobu Fukuoky se váže k pojmu do-nothing. Během svého experimentování postupně redukoval praktiky, které se staly běžnými a zdánlivě nutnými. Jeho přístup byl od vědeckých a profesionálních směrů odlišný v tom, že se nesnažil s přírodou soutěžit a vylepšit ji. Namísto toho s ní spolupracoval — nasloucháním a pozorováním obnovoval její původní balanc. Mezi principy přírodního pěstitelství patří nekultivování půdy oráním ani jiným provzdušňováním, které se neděje samovolně; nepoužívání chemických hnojiv ani předpřipraveného kompostu; žádné plení herbicidy ani obděláváním půdy a nezávislost na chemikáliích. Příroda, pokud ponechána sama sobě, je podle něj v perfektní rovnováze — na nás by mělo být ji znovu najít.
Využívání paradoxů je pro východní filosofie běžným způsobem, jak nabourat zajeté vzorce myšlení a nelze je chápat doslovně ani obrazně — přírodní farmaření nepředstavuje plně automatizovanou utopii a není ani vzpourou proti práci. I když byl zpočátku přesvědčen, že by rostliny měly růst samy bez lidského zásahu a ponechány svým přirozeným procesům, nakonec došel k tomu, že rostliny již ovlivněné lidskou aktivitou nelze jen tak opustit. Nicméně věřil, že lidé pracují víc než je nutné, aby získali to, po čem touží, a přitom často touží po věcech, které ve skutečnosti nepotřebují.
Ve své zahradě, sadu i na poli pěstoval Fukuoka různé druhy plodin, často náhodně seskupené vedle sebe díky experimentálním metodám výsevu. Na některé plody se občas zapomnělo, a tak si semínka z nich začala žít vlastním životem. Po několika letech údajně začaly plody nést známky vlastních “divokých” předchůdců — v chutích i tvarech.
Většina běžně dostupné zeleniny a ovoce podléhá estetické průpravě, na kterou jsme si jako konzumenti zvykli a považujeme ji za standard. To podporuje voskování povrchů plodů, přislazovaní, zvětšování a další jiné cíle speciálního křížení, a taky náročnější metody pěstování. Srovnatelné trendy jsou patrné u řezaných květin — vše musí být perfektní, stonky rovné podle pravítka, květy velké a bohaté, obrovská rozmanitost druhů a odrůd, žádný potrhaný lístek, případně žádné trny a jiné “nežádoucí” části rostlin. I přesto, že to naše klimatické podmínky neumožňují, je ve vyhřívaných sklenících možné urychlit růst a mít tak třeba tulipány do kytic na Valentýna, i když se ty venku v půdě často teprve začínají probouzet. Hlízy musíme na podzim vykopávat, protože jim v naší půdě hrozí umrznutí, při špatném skladování zase vyschnutí nebo plesnivění. Co nás vede k těmto zdánlivým pokusům přechytračit přírodu, a proč nám to za to stojí?
Zmíněné Fukuokovy metody zní kontroverzně, protože nabourávají ~všechno, co si myslíme, že o pěstování víme. Jsme zvyklí*é na to, že cokoliv, co lze udělat rychleji a efektivněji, by se tak mělo stát, a přitom si nevšímáme, jak se tím zároveň zvyšuje množství problémů a věcí k řešení. Do-nothing v tomhle kontextu může působit jako zdánlivě nesmyslný, iracionální výmysl. Hledání a obnova balancu může zabrat ne pár kvartálů, ale dekád a generací, což jde proti naší netrpělivosti a uspěchanosti. Na druhou stranu nás může znovu naučit citlivosti a pokoře vůči přírodě, a tím postupně zmenšovat míru síly a násilí, které vůči ní vykonáváme. Namísto toho můžeme získat příležitost zajistit, aby i ty funkce, které nedokážeme přesně vědecky popsat, pochopit nebo řídit, mohly dál probíhat.
Možná.
TEXT A ANALOG FOTO: kytica
První část část textu si můžete přečíst zde: Kytica: spring ‘24, vol.1
Tokyo Tools 2024