Jeden je vyučený umělecký kovář, druhý umělecký truhlář. Dneska bratry Kamila a Michala najdete v jejich kovárně, kde se věnují výrobě ručně kovaných nožů. Rozpoznatelné jsou díky unikátní kresbě na čepeli, která vzniká vrstvením materiálů při výrobě damaškové oceli. Tu si samozřejmě vyrábí taky sami, kdyby si prý měli materiál nechávat dovážet, nedávala by jim jejich práce smysl.
Bez čeho se člověk při výrobě nožů rozhodně neobejde?
To bude nejspíš výheň, pokud se nože dělají kované. Spousta lidí je dělá broušené, to znamená, že si koupí plech, který vybrousí. My vyrábíme z plechů, které se svařují a kovají. K tomu prostě potřebujeme výheň, kovadlinu a kladivo. Bez toho by všechno trvalo desetkrát dýl. Dále je pro nás základ samozřejmě samotná kovárna. Najít dílnu v Praze je trochu trápení, v tomhle směru je to tady dost nehostinné. Všechno se bourá a staví se bytovky nebo kancly. Stejně těžké je najít i stroje, dříve byl takový buchar v každém JZD, pak se všechno hodilo do šrotu. Jasně, dělají se nové stroje, ale to se zase promítá do ceny.
Vyrábíte své nože od A-Z, včetně všech potřebných součástek. Proč jste se rozhodli vyrábět i svůj vlastní damašek?
Přišlo nám to takhle správné. Ani bychom to jinak nedělali, přišlo by nám zbytečné se výrobou vůbec zabývat. Jednoduše nás to baví dělat takhle.
Můžete popsat, jak se vyrábí damašková ocel?
Začneme s dvěma druhy materiálů, které mají rozdílné vlastnosti, právě ty ve výsledku zaručí dvě různé barvy tvořící obrazce na čepeli. Máme plechy, které se nastříhají a musí se obrousit, očistit a svařit k sobě do paketu. Ten se vloží do výhně, kde se nahřívá. Následně se na něj nanese borax, který ho zbaví zbytku nečistot. Pak se nahřívá na svařovací teplotu, kolem 1300 stupňů, čímž se kov zbarví do žluta. V tuto chvíli vytahujeme paket plechů z výhně a dáváme ho do bucharu, kde se vše skove a spojí. Paket pak znovu několikrát překládáme, zahříváme a skováváme, aby měla výsledná ocel drobnějšáí kresbu. Až poté se mezi to vloží lamela z uhlíkové oceli, vše se naposledy svaří a je připraveno k vykování polotovaru a broušení samotného nože.
Tento proces je pro nás největší zábava, člověk si může vyrábět svoje vlastní patterny.
Když tvoříte nůž na zakázku, co všechno jste na něm schopni přizpůsobit podle požadavků zákazníka?
V podstatě celkovou geometrii nože. Zákazník si může vybrat i materiál pro rukojeť, pokud je možné ji z něj vyrobit. Na čepeli se dají dělat různé vzory a mozaiky, akorát je pak výsledných kroků pro výrobu damašku místo tří třeba patnáct. Pro spoustu lidí je výběr výsledného tvaru a schopností nože velmi důležitý. Málokdy kupují nůž pro někoho jiného jako dárek, protože se nemusí trefit do požadavků. Každý člověk nejlíp ví, jaký nůž potřebuje právě sám pro sebe.
Když říkáte, že se inspirujete Japonskými nožíři, co to znamená? V čem vám japonská kultura konkrétně imponuje?
Technologie, které se dříve používaly i tady v Evropě, se v Japonsku do jisté míry zachovaly. Oni jsou tam takoví staromilci, takže milují filozofii uhlíkové oceli. Podle japonských nožířů by nůž neměl být z nerezu. Vyrábějí své nástroje s myšlenkou, že by se měly používat každý den, nevyužívají proto žádné přehnané materiály, které stojí spoustu peněz. Nůž by měl být jednoduchý a funkční. My jsme taky radši, když si náš nůž pořídí člověk, který ho fakt využije, narozdíl od někoho, kdo si ho jen vystaví. Pořád je to primárně nástroj.
Máte nějaký cíl nebo sen, chcete-li, který byste si rádi ještě splnili? Taková další meta?
Jediný cíl je dělat to, co děláme, dlouho a kvalitně. Chceme, aby nám to vydrželo.
Jak dlouho vám trvalo od samého začátku, než jste vyrobili nůž, na který jste byli fakt pyšní?
Nejlepší nůž je ten, který jsme vyrobili naposled. Ono se říká, že nožíř je tak dobrý, jako je jeho poslední nůž. Máme pocit, že je to dobré právě teď. Ne že by byly předešlé nože špatné, ale naše představy se začaly naplňovat až v poslední době. Je za tím strašně práce a failů. Trvá to, než člověk zvládne dojít do fáze, kdy vyrobí nůž za dobu, jakou chce, v kvalitě, jaké chce.
TEXT: Katka Šugárková
FOTO a VIDEO: Apolena Typltová