Číslo dne, název měsíce, číslo týdne, číslo roku. Den i rok jsou časové úseky odvozené od pohybů Země a Slunce, týdny i měsíce jsou člověkem “uměle” vytvořené jednotky času (ačkoliv pojmenování napovídá jinak, měsíce na pohyby Měsíce nereagují). Tohle sjednocení umožňuje domluvit se na konkrétním momentu napříč planetou, jeho důležitost byla stěžejní pro světový obchod a komunikaci. Někde mezi barevnými svítícími obdélníky kalendáře čas získáváme, ztrácíme, nacházíme, máme, nemáme, můžeme si ho udělat, zaplnit. Čas běží, utíká, protéká nám mezi prsty, vleče se. Všude kolem člověka je ale počítání času ignorováno — petrklíče nemusí pospíchat, slepice nenařizují budíček, borovice se nestresují z blížících se narozenin. Nastavili jsme si celý svět tak, aby odpovídal našim číselným kódům a výpočtům?
Díky tomu, že si kdykoliv můžeme velmi přesně zjistit, v jaký moment v čase se nacházíme, není nutné být citliví vůči přírodním procesům, které jsou samy o sobě znameními měnících se období. Tenhle druh citlivosti je do nemalé míry opomenutý a pranostiky ukotvené v konkrétních datech už dnes většinou neplatí.
Déšť zvlhčuje půdu, první květy třešní nebo dozrávání rýže — to jsou názvy japonských mikro-období, sladěné se změnami v přírodě. Na rok jich připadá 72 a pokusy přiřadit jim konkrétní data sice existují, ale ve své relativitě fungují nejlépe. Nepředpokládá se, že je každá zima stejně tuhá nebo množství slunečních paprsků v létě konstantní, a tak jsou odchylky a přizpůsobování se přítomným podmínkám přirozenou součástí bytí. Sezónnost představuje jádro našeho spojení s přírodou — přináší očekávání, zvědavost, obnovu i naději.
Od nástupu do první třídy vesměs musíme přistoupit na to, že bychom v průběhu roku měli mít konstantní energii na cokoliv, co děláme. Rozvrh hodin a později ani čas strávený prací se běžně nepřizpůsobuje specifikům ročních období. Víme jen, že času je málo, letí a už aby bylo [něco co ještě není teď]. Sbírání a vázání květin a rostlin osobně vnímám jako uzemnění v průběhu celého roku. Jsem najednou vědomějším pozorovatelem zahrady, louky i lesa. Připomínám si, že čas nemusí mít neměnnou podobu rychle plynoucí linky, i když je to jeho převažující model. Minuty se natáhnou na hodiny, lineárnost času přestane dávat smysl. Ráda tvořím kytice podle toho, jak to venku zrovna vypadá a snažím se to nepřikrášlovat. Učí mě to být pokornější, trpělivější a docenit rozmanité cykly, které se v přírodě odehrávají.
Letos poprvé, bez téměř žádných zkušeností, plánuju svůj vlastní kousek květinové zahrady. Slýchávám, jak je pěstování náročná práce a žádná romantika, přitom myslím na louky, které každoročně kvetou a bez kontinuálního zásahu člověka překypují životem. Na nedaleké louce se každoročně objevují narcisy, i když cibulky v zahradě rok co rok chřadnou a mizí vlivem mrazů i hlodavců. Motivovaná naivitou a nevědomostí jsem začala zkoumat pozitivní konotace zahradničení. Metafora zahrady se často objevuje v poetických popisech přístupů hlásících se k péči a kultivování — learning gardens, internet gardens nebo to be a gardener is to care deeply. Přistupovat ke světu jako zahradník*zahradnice podle Georginy Reid znamená hluboce se starat o svět mimo vlastní hlavu a domovy; být ponoření*é v místě — znát ho, ochraňovat ho, být přítomní*é.
Zahrada je ale zároveň symbolem moci, politiky a schopnosti člověka tvarovat přírodu k obrazu svému. Nazvat něco zahradou znamená minimálně symbolické oddělení a uzavření od okolí, tato plocha má pro nás najednou jiný význam než to, co je za jejími hranicemi. Patricia de Vries ve své eseji Against Gardening rozvíjí, jak v rámci takhle vymezeného prostoru, často explicitně ohraničeného obrubníkem nebo plotem, rozlišujeme mezi chtěným a nechtěným, plevelem a květinami, pořádkem a chaosem, něčím uvnitř a venku. K ustanovení těchto kategorií je zapotřebí síla i násilí — zahradničit podle de Vries znamená okupovat teritorium, které vyžaduje opakované úsilí k znovuutužení uměle konstruovaného pořádku.