Vázat krásné přírodní kytice z divokých květin chce nejen estetické cítění a um, ale taky velkou vášeň a chuť neustále objevovat nová místa, kde takové rostliny kvetou. A to všechno Bára, která tvoří pod značkou kinoko studio, má.
S chutí jsme si s kinoko povídali nejen o floristice, květinách a botanických zahradách, ale především o tom, co ji při vázání kytic inspiruje. Propadla totiž kouzlu japonské kultury stojící na lásce k přírodě, což její tvorbu výrazně ovlivňuje.
Měla jsi ke květinám blízko odjakživa nebo se tvůj zájem rodil s časem?
Práce na zahradě mě bavila vždycky, možná i proto, že moje babička byla zahradnice. Když jsem se přestěhovala do Brna, tak se to na chvíli utlumilo, ale příroda mi začala chybět a znovu jsem hledala způsoby, jak v ní trávit více času. Obecně mi přijde, že je ve společnosti čím dál tím silnější trend zajímat se o své prostředí, o přírodu, o lokálno. To mi přijde strašně super.
Jaké byly tvoje začátky? Pamatuješ si na svou první zakázku?
Dříve jsem pracovala v kavárně a chtěla jsem to tam nějak oživit, tak jsem na stoly nosila nějaké kytičky. Potom se mi vdávala kamarádka a poprosila mě, jestli bych ji neudělala výzdobu na svatbu. To byla moje první velká zakázka, díky které se mi to celé rozjelo víc. Ze začátku jsem sbírala květiny ve volné přírodě, ale pořádně jsem se floristice začala věnovat, až když jsem získala svou zahrádku.
Co vlastně znamená kinoko?
V japonštině to znamená houba. Chtěla jsem název, který by odkazoval na přírodu a jelikož mám houby ráda, tak vzniklo právě kinoko. Částečně jsem své studio pojmenovala i po japonském filmu Little Forest. Je o mladé slečně, která zdědí dům na venkově, kam se přestěhuje z velkého města. Najednou začne žít soběstačně, lokálně, vaří ze sezónních surovin a tráví spoustu času venku.
Očividně máš k japonské kultuře blízko, zabýváš se i uměním aranžování zvaným ikebana, který pochází právě odtamtud. Co ti na Japonsku přijde tak fascinující?
Přestože jsem tam nikdy nebyla, navštívit Japonsko je můj velký sen. Nejvíc se mi líbí jejich vztah k přírodě, který znám z filmů od Mijazakiho. Příroda je pro ně posvátná, dokonce mají své přírodní bohy, což vychází z japonského náboženství Šintó, které je založené na vztahu k přírodě a harmonickém soužití s ní. Z tohoto náboženství se rozvinulo i aranžování květin ve stylu ikebana.
Před pár roky jsem taky četla skvělou knížku od Tanizakiho, Chvála stínů. Je to esej z 30. let o japonské estetice a o tom, jak se kdysi žilo v tradičních japonských domech, do kterých nedopadalo tolik světla. A když už do interiéru nějaké dopadlo, jak do těchto paprsků zasazovali různé předměty nebo dokonce ikebany. Moc mě baví číst takové knihy, které poodkrývají historii ikebany. Její aranžování je složitá disciplína, kterou je možné i studovat. Já sama jsem pořád na začátku a mám se ještě hodně co učit. Mám doma několik knih a určitě bych ráda zašla na kurz, abych to mohla dál rozvíjet.
Odkud pochází rostliny do tvých kytic, pěstuješ je sama?
Mám zahrádku v zahrádkářské kolonii v centru Brna, což je skvělé. Ale moje políčko není moc velké, samotné by mi určitě nestačilo, proto velkou část mých kytic tvoří divoké květiny, které sbírám po okolí města. Sbíráním květin venku trávím hodně času, v hlavě se snažím udržet aktivní mapku toho kde co roste, ale mám dlouhý seznam i v mobilu. Vždycky si zapíšu květinu, kde roste a kdy se na daném místě seče, abych o ni zbytečně nepřišla. Jsou to například okolí řek, zahrádkářské kolonie nebo louky, které ještě nestihli obsadit developeři. Tahle část mě baví, přijde mi, že je díky tomu kytice bohatší a divočejší, není to něco, co se dá koupit v jakémkoliv květinářství.
Vzhledem ke své zahrádce a divokému sběru jsi asi závislá na sezóně. Jak tvá tvorba vypadá v zimě?
Jsem hodně odkázána na přírodu a sezónu. Nemám ani skleník, což je můj další velký sen. Během sezóny, kdy všechno kvete, se snažím rostlinky uchovávat a sušit. Jsou to i zbytky, které mi zůstanou z vázání kytic pro větší svatební zakázky. Taky mám kolem sebe hodné lidi, kteří si pamatují, že potřebuju na zimu kytičky, a tak občas získám i nějaké sušené květiny přes známosti. Potom z nich vážu sušené kytice nebo věnce. Ale rozhodně je to přes zimu náročnější.
Jaká je tvá oblíbená květina?
Nejraději mám asi orlíček, který jsme měli vždycky doma na zahradě. Měla ho ráda i moje prababička, tak to mám možná trochu po ní. Je super v tom, že se lehce kříží mezi jednotlivými druhy a vznikají stále nové barevné kombinace. Například jeden rok vedle sebe roste jeden fialový a druhý růžový a opylováním se zkříží a vznikají nové druhy. Je zábava vždycky pozorovat, jaká barevná kombinace vznikne.
Podle tvého Instagramu to vypadá, že často navštěvuješ botanické zahrady v Česku i zahraničí. Můžeš doporučit nějaká svá oblíbená místa?
Určitě, to mě hodně baví. Už se z toho stal takový můj zvyk, vždy, když cestuju, automaticky navštěvuju botanickou zahradu. V Brně bych doporučila Centrum léčivých rostlin od Masarykovy univerzity, kde se květiny pěstují pro léčebné účely. Není to až tak velká zahrada, ale mají tam hodně zajímavých druhů, například jsem tam poprvé viděla mandragoru. Dále bych vybrala zahradu ve Štramberku v bývalém vápencovém dole, kde jsou původní rostliny z daného místa. Není to nijak monstrózní, ale to prostředí je strašně příjemné, mají tam i krásná jezírka s lekníny. V rámci Evropy se mi pak líbila malá zahrada na Mallorce v historickém městečku Soller, kde se zabývají ochranou původních druhů celých Baleárských ostrovů. Tím, že je to v prostředí hor a moře, tak to má výjimečnou atmosféru. Pokud někdo bude mít cestu kolem, tak rozhodně doporučuju se do městečka podívat.
