Používáme soubory cookies Pro zajištění správného fungování webu, personalizaci obsahu a zlepšování našich služeb používáme soubory cookies. Některé jsou nezbytné pro fungování webu, jiné využíváme pro analytické a marketingové účely. Kliknutím na „Přijmout všechny" souhlasíte s jejich používáním. Své preference můžete kdykoli změnit.
Když se mě lidé v Česku ptají, co mi v Praze připomíná Japonsko, většinou odpovídám, že vlastně nic konkrétního. Nechybí mi chrámy ani zahrady, ani tradiční domy. Přesto jsou tu momenty, kdy mám pocit, že se ocitám velmi blízko něčemu, co je mi hluboce známé.
.
.
.
.
.
V dnešní době lidé chodí rychle, dívají se do telefonů a neustále někam spěchají. I já jsem tak chodil – v Tokiu, v Kjótu, a nakonec i tady v Praze. Spěchal jsem, aniž bych měl čas vnímat, co je kolem mě. Teprve časem jsem si začal uvědomovat, že pražské ulice mě nutí zpomalit.
Nerovné kameny pod nohama vyžadují pozornost. Každý krok je trochu jiný. Nemohu jít úplně automaticky. Jako by mě dlažba jemně vracela do přítomného okamžiku a nepouštěla dál, dokud si ho plně neuvědomím.
“V Japonsku pro tento stav existuje pojem „ma“. Není to jen prázdnota, ale tvořivé ticho mezi dvěma body – moment, kdy se pohyb zastaví, aby nechal vše kolem nadechnout a dal vyniknout podstatě přítomného okamžiku. Až tady v Praze jsem si uvědomil, že právě tyto nenápadné pauzy v rytmu dne jsou tím, co mi dříve unikalo, protože v Japonsku byly naprostou samozřejmostí.”
Pražská dlažba v sobě nese i něco z wabi-sabi. Je oprýskaná, nerovná, poznamenaná časem. Právě tyto nedokonalosti jí ale dávají charakter. Nejsou chybou, ale stopou používání, života a dotyku tisíců lidí přede mnou.
Uvědomil jsem si, že stejný vztah k povrchu, materiálu a stopám používání mám i k věcem, které používám každý den. K nástrojům, knihám a předmětům, které nejsou dokonalé, ale postupně se mění spolu se mnou. Právě v tom je pro mě jejich hodnota.
Díky těmto drobným zkušenostem se mi i ve spěchu začaly otevírat momenty, které jsem dříve přehlížel. Všímám si, jak se mění světlo dopadající na staré zdi, jak se s ročním obdobím nenápadně proměňuje okolí. Místa, kterými jsem dříve jen bezmyšlenkovitě procházel, začínají odhalovat tichou, nenápadnou krásu.
Možná právě proto jsem byl k wabi-sabi přiveden přirozeně a tiše až tady, daleko od Japonska. Ne skrze definice nebo slova, ale skrze každodenní chůzi, dotek povrchu a pozornost k malým věcem. To, co jsem v Japonsku považoval za samozřejmé, jsem musel nejprve ztratit, abych to mohl znovu skutečně uvidět.
