Praha mezi zastávkami

Praha mezi zastávkami

naše čtvrť

Městem se dá projít s plánem. Vyfotit známá místa, projít doporučené trasy, odškrtnout si výhledy, kavárny a architekturu. Jenže většina času se odehrává mezi nimi. Mezi zastávkami tramvaje, mezi parkem a ulicí, mezi cestou domů a krátkou zacházkou. Na kinofilmu se tenhle druh chůze zapisuje jinak. Každé zmáčknutí spouště něco stojí, takže člověk přestane lovit momenty a začne čekat. Na světlo, na prázdnou ulici, na strom, který na pár minut rozdělí fasádu na světlo a stín.

Nakonec jsem zjistil, že skoro nefotím město jako celek. Spíš jednotlivé úseky cesty. Rohy domů, průchody, široké chodníky, zaparkovaná auta nebo parky, ve kterých je na chvíli slyšet víc ptáků než dopravy.

Na některých snímcích se neděje vůbec nic. A právě proto mě baví. Připomínají, že většinu života netvoří výjimečné okamžiky, ale obyčejné odpoledne, kdy slunce dopadá na cihlovou zeď nebo tramvaj projede za stromy.

Film má navíc zvláštní schopnost tyhle chvíle sjednotit. Jasné poledne i večerní šero mají podobnou měkkost, barvy nejsou přehnané a člověk má pocit, že si místo spíš pamatuje, než že se na něj dívá.

Když jsem si doma prohlížel naskenované negativy, uvědomil jsem si, že jsem vlastně nefotil město. Fotil jsem cestu. Bez cíle, bez spěchu a bez potřeby, aby se na každém rohu dělo něco mimořádného.

Možná právě proto se k těm fotografiím vracím. Nepřipomínají mi, co jsem viděl. Připomínají mi, jaké bylo tam být.

Jirka, Tokyo Tools ©