Kytica: kultivování nicnedělání uprostřed letní zahrady

Když jsem na jaře sázela semínka do drobných květináčů, těšila jsem se, až si budu moct říct: „Tohle jsem vypěstovala! Sama! Od semínka až po květ!“ Ve svém diáři jsem zaznamenávala sebemenší změny, trénovala vlastní trpělivost a pozorovala, jak se mi kus země mění před očima, občas pomaleji, než bych si představovala. V průběhu dubna jsem sázela předpěstované sazeničky slaměnek, laskavce, statice, hlaváčů nebo řimbaby; přímo do země později semínka měsíčků, chrp, zaječích ocásků nebo cínií, a taky hlízy jiřin.

V zahradě se potkává moje zmatenost časem a cykličností se zkoumáním hranic mezi ~přírodou a ~technologií (pokud vůbec nějaké existují) a zájmem o praktikování rituálů, jejich vliv na tělo a mysl. Myšlenky mě zavedly zpět do zahrad, které jsem navštívila — záhon s cíniemi mojí babičky; převážně užitkovou zahradu mých prarodičů, kde bylo trhání květin zapovězené tak, že dodnes občas váhám, jestli i tím nejpromyšlenějším řezem rostlinu nezahubím; neustále se rozvíjející zahrada u nás doma, s převahou trvalkových záhonů s jasnou vizí a barevnou paletou. Vjemy z těchto a jiných zahrad hrály důležitou roli v plánování mé části zahrady — chtěla jsem do ní přinést zdomácnělé druhy květin, kterým by se dařilo i v drsnějších (valašských) podmínkách. Snažila jsem se myslet na to, že sázením je ovlivněna nejen současná generace rostlin, ale i všechny nadcházející.

Zahrada mých představ funguje někde na pomezí rewilding a strukturovanosti. V souvislosti s tím často přemýšlím nad skutečností, že květinové záhony jsou dlouhodobě součástí lidských obydlí, ale dříve přežívaly primárně díky samovýsevu a rozrůstání, ponechány v boji s místně-specifickými podmínkami. 

Z předešlých pozorování vím o nezáměrném křížení rostlin opylovači — ponechat rostlinám možnost, aby se vzájemně zkřížily, postupně utváří takové rostliny, které jsou po generace ovlivňovány svým okolím a lokálním klimatem. Rostliny se postupně přibližují svým divočejším předchůdcům, přizpůsobeným existenci v náročných podmínkách. Úmyslným křížením a šlechtěním sice získáváme nové barvy, plnější tvary, sladší chuť nebo delší výdrž ve váze, ale díky tomu často něco ztratíme — třeba vůni, odolnost vůči externím vlivům nebo schopnost obstát v kompetitivním souboji rostlin v půdě.

Strukturovanost vnímám třeba v přemýšlení nad tím, jak jsou rostliny sázeny s ohledem na jejich výšky tak, aby byly schopné se vzájemně podržet v silném dešti a větru. Sbírat květiny z namíchaných záhonů sice trvá déle než z bloků jednotlivých druhů, výsledkem je ale větší rozmanitost života kolem.

Every healthy plant is a racist and an imperialist.
— Ian Hamilton Finlay in McKay, Radical Gardening

Zaměřila jsem se i na svůj vztah k plevelu. Tak obecně označujeme rostliny, které považujeme za nežádoucí — rostoucí na místech, kde je nechceme. Některé z nich bychom ale v jiném kontextu považovali za bylinky nebo zdroj potravy. Ne vše, co jsem zasela, vzešlo nebo se dožilo dospělosti. V záhonech se ale průběžně objevovala různá překvapení — posbírala jsem několik misek divokého heřmánku a růžové jetele, z blízkého okolí na ně zabloudily semínka verben, krásenek a svíčkovce, bílou jetel teď, když jsou okolní rostliny dostatečně silné, nechávám rozrůstat jako pokrývku. Líbí se mi, jak okolní tráva plynule přechází v záhon a naopak, rozsáhlé trávníky kosené každý týden nejsou zrovna můj oblíbený prvek zahradní architektury. Při pletí se snažím o jednotlivých rostlinách dozvědět co nejvíc — jejich vlastnosti, využití a vlivy na okolí nebo to, jak se ocitly v dané lokalitě. Kromě toho, že některé rostliny označené jako plevel mají schopnost vytlačovat konkurenčně slabší druhy, v sobě občas uchovávají i významné, místy zapomenuté, vlastnosti.

Pár příkladů z mých zápisků: merlík bílý se v některých částech světa pěstuje pro svá zrna podobně jako quinoa, jeho mladé listy lze použít v kuchyni podobně jako špenát. Odvar z nati truskavce ptačího se může pít za účelem pročištění ledvin, zlepšení metabolismu nebo usnadnění vykašlávání. Listy ptačince prostředního se v kuchyni používají jako čerstvá salátová zelenina, v lidové medicíně se rostlina používala k léčbě svědivé kůže i plicních onemocnění, moderní bylinkáři jej předepisují při nedostatku železa, kožních onemocněních i menstruačních bolestech. Kokoška pastuší tobolka může zmírnit krvácení, penízek rolní má antibakteriální i protizánětlivé účinky a pomáhá zmírnit menstruační potíže. A nakonec pelyněk černobýl, který se využívá při nemocech dýchacích cest, léčbě trávicích potíží, podpoře v rámci menstruačního cyklu nebo jako přísada do vykuřovadel.

Spousta z nich se dá využít i v kyticích — penízek rolní, kokošky nebo divoké mrkve si na záhon našly cestu samy.

Mezitím už ze záhonů vážu kytice, sklízím slaměnky, len i statici na sušení, raduju se z každého nového květu, a díky každodennímu pozorování jsem pořád v úžasu z toho, jak silné rostliny jsou. Neměla jsem žádná konkrétní očekávání, možná jsem se spíš připravovala na nejhorší; mimo jiné proto, že jsem se rozhodla pěstovat bez chemie. Pozoruju, učím se a experimentuju.

Pocitu, že jsem něco zvládla sama vypěstovat, jsem se ale nedočkala. Namísto toho jsem pocítila pohlcující komplexitu procesů, které podle mě není možné pojmout nebo pochopit. Izolováním jednotlivých problémů od sebe často získáme pocit, že jsme nad něčím zvítězili, ale důsledky našeho jednání se většinou odhalí až v okamžiku, kdy je příliš pozdě na změnu.

Není to ten nejproduktivnější způsob, jak přistupovat k půdě a zahradě, ale právě důraz na produktivitu a maximální vytěžování půdy, potažmo planety a všemožných zdrojů, nás přivedlo do bodu, ze kterého je tak těžké se vymanit. Trpělivě vést sami sebe k dobrovolné skromnosti je jedním ze způsobů, jak můžeme změnit náš přístup ke světu, svému okolí a v neposlední řadě k sobě samým. 

Žít pokorně v souladu s přírodními cykly, nesnažit se je ovládnout, balamutit ani překonat.