Podolí není typická čtvrť pro šperkařskou dílnu a obchod v jednom. Ale právě tady najdete malý prostor se světlou výlohou, kde Ondřej Stára vyrábí své šperky. Má za sebou nominace na ceny Czech Grand Design nebo spolupráci se značkou adidas i návrhářem Janem Černým. Ale on sám má ve svém popisu na Instagramu napsáno “jen tak pro zábavu”.
Každá Ondrova kolekce je jiná. Hlavně jeho prstenů si člověk všimne na první pohled. Ale prsteny a další šperky se tu dělají i na zakázku. A pokud chcete jeho práci sledovat téměř v reálném čase, rozhodně sledujte profil @ondrej.stara na Instagramu.
V jednom rozhovor jsi řekl, že je potřeba odmakat několik tisíc prstenů, než si je člověk jistý tím co dělá. Jak jsi na tom, cítíš už jistotu?
Nedávno jsem si ze srandy zjišťoval, kolik jsem použil za poslední dva roky krabiček – tedy i vyrobil a prodal šperků. A tu hranici tisíce šperků jsem už rozhodně zdolal. Ale proč to zmiňuju. Ne kvůli tomu, abych se pochlubil, ale spíš kvůli tomu, že taková zkušenost sice zvýší efektivnost výroby, ale v tvůrčím procesu i tak zažívám ten pocit absolutní nejistoty.
Časem člověk zjistí, že “it comes in a package". Ta fáze, kdy si člověk u prototypování řekne, "tyjo to je fakt hnusný, s tímhle nemůžu jít ven a celá kolekce má bejt za měsíc hotová", k tomu prostě patří. Člověk se pak trápí a dostane se do pocitu, že nic neumí.
Já v tom koncepčním přemýšlení nad kolekcí – jak bude vypadat, co bude vyjadřovat – začínám vždycky od nuly. Tam mi nepomůže, že už mám za sebou 5, nebo 20 kolekcí.
Navíc, já jdu v každé další kolekci za jiným tématem a většinou i technologií. Je to takový dobrodružství plný propadů a zmrtvýchvstání s následnou katarzí. Ale ten pocit, kdy na to přijdeš, na něco, co jsi nikde neviděl, co je specifický a ušitý na míru tomu, co chceš vyjádřit, je k nezaplacení. A vlastně doufám, že v tomhle koncepčním procesu si nebudu jistý nikdy.
V tvé dílně vidím velký rozptyl nástrojů. Od kovadlin, přes drobné nástroje po mikroskop. U kterého nástroje typicky při výrobě prstenu začínáš, a kde končíš?
Já neskicuju, nedělám si moodboardy ani rešerše, skoro vůbec nekoukám na jiné šperkaře. Ale koukám kolem sebe, a z toho co zrovna prožívám si nadefinuji, jakou emoci chci, aby daný šperk vyjádřil. Pak ta emoce začne dostávat obrysy a zhmotňuje se do objektu.
Jednoho dne se probudím s hotovým prstenem, co mi tak levituje v hlavě a jdu do dílny, vezmu blok vosku, ruční frézu, ať už válcovou, nebo kuličkovou a začnu sochat z toho bloku to, co mám v hlavě před očima. Tím začínám.
Jak vypadá proces dál?
Nepostradatelnou součástí celého procesu je samozřejmě mikroskop. Člověk pak před sebou vidí blok 2 x 2 cm, který se jeví jako obří hrouda materiálu v tom zvětšení, a postupně z ní ubírá jako by sochal velkou sochu. Dostanu se do takovýho podivnýho transu, úplně se do toho ponořím a ztratím pojem o čase a prostoru. Tenhle mentální přenos určitě mikroskop umocňuje.
Jak jsi přišel na to, že v dílně potřebuješ mikroskop? A jak s ním pracuješ?
Je těžký k tomu přejít, je to nezvyk. Podle mě je to podobný pocit, jako když operuješ s robotickou rukou. Jak očima nevidíš ruce, tak se od nich zvláštně odpojíš. Musíš se překalibrovat. Jako kdybys dostal superschopnost mílových kroků, ale měl jsi chodit jako člověk. Takže se musíš krotit a hodně zcitlivět. Ale primárně jsem si sednul za mikroskop kvůli dokonalému leštění. Pod mikroskopem jsou ty škrábance vidět, když se jich zbavíš pod mikroskopem, tak je běžným pohledem určitě neuvidíš. I trochu hrbolatá plocha pod mikroskopem, vypadá mimo něj jako rovná. Míra přesnosti se tím posune. Navíc u rytí titěrných motivů to bez mikroskopu nejde. Dalo by se pracovat i se 3D tiskem, ale tomu se spíše vyhýbám, protože právě ruční prací mě napadnou ty nejlepší věci během procesu. Při klikání na počítači to tak flexibilní není.
S jakým nástrojem ti dalo největší práci se naučit pracovat?
Nejtěžší je umět leštit. Ale fakt dobře leštit. Různý tvary a místa, kam se špatně dostává. Zní to jako banalita, ale to musíš fakt odmakat. Pak určitě zmíněné přepnutí na práci s mikroskopem. A hodně času jsem věnoval i letování. Tomu ale fakt titěrnému, kdy se ti nesmí ani trochu klepat ruka, protože letuješ dva mikrodráty k sobě a vkládáš mezi ně zrnko pájky, a během toho to celé prohříváš ohněm, a musíš dosáhnout ideální teploty na všech letovaných částech. V poslední době používám rydla na rytí různých motivů, na to je potřeba taky hodně praxe.
Máš v dílně nástroj, který by se ti dával špatně z ruky, kdyby ho chtěl třeba někdo půjčit?
No rozhodně ten mikroskop.
Pracuje se ti v dílně lépe přes den, nebo v noci?
Dřív jsem pracoval přes noc, a to hodně. Tomu už se vyhýbám a střežím si volný čas po práci, na který nedám dopustit. Aspoň se o to snažím. Přišlo to přirozeně s věkem.
Je podzim 2023, jaká hudba ti hraje teď v dílně nejčastěji?
Já to hodně míchám, německý rap zní jinak po Phillipu Glassovi než po Fugees. Zároveň jedu hodně digging hudby, kterou pak hraju jako dj, což je často progressive acid house/trance, ale mám rád hodně pumpy tracky postavený na vokálech a oldschoolu. Ale jak říkám, tím že, poslouchám hudbu od probuzení po usnutí, ta škála je opravdu široká.
PHOTO: Štěpán Klíma
Ondřej vlastní červený Toyo Steel Box ST350
View this post on Instagram