Než si z dílny Ondřeje a Daniely odnesete koženou tašku, čeká je před tím přibližně 25 metrů ručního šití. Z pečlivě vybraných materiálů jim doslova pod rukama vznikají pásky, řemínky a další kožené doplňky, které nepodléhají módním trendům a vydrží celé roky.
Při rozhovoru se rozpovídali o tom, jak poznat skutečně kvalitní produkty od těch sériových. Přes obdiv japonských řemeslných mistrů jsme se dostali k tématu inovace v kožedělném řemesle. Technologie sice můžou práci zpříjemnit, ale podle Ondřeje je na místě se inspirovat prací předchozích generací, od kterých máme produkty sloužící dodnes.
Jaký je aktuálně váš nejoblíbenější materiál?
Ono víc než na druhu záleží na kvalitě, tedy aby se s ním dobře pracovalo. Kůže musí být mastná. Musím cítit, že když z ní něco vyrobíme, tak to dlouho vydrží. Oba máme rádi třísločiněnou kůži, která není napuštěná chemikáliemi. Proces činění je sice mnohonásobně delší, což se projeví i na ceně, ale je to kůžích vidět – nemusí se na nich nic schovávat pod lakem nebo barvou. Taky se materiálem líp pracuje.
Jak se s kůží tedy musí ideálně zacházet, než si ji brašnář koupí, aby byla nejkvalitnější?
Tím, že kůže není primární produkt, tak může dojít k jejímu poškození už při samotném chovu, jelikož se jí nevěnuje taková pozornost. Znehodnocení materiálu je totiž i štípanec od komára a každý škrábanec. Je tedy dobré počítat s prodejem kůže do koželužny dopředu, jelikož to ovlivňuje některé postupy.
Jak amatérským okem poznám u kožených výrobků skutečnou kvalitu od fejku?
Největší rozdíl je v materiálu. Ale musím říct, že i já se dneska dostávám do situace, kdy mám pocit, že se dívám na kůži a prodejce řekne, že to pravá kůže není, ale je to nějaký eko materiál. Nejlepší asi je, když si člověk může skutečně kvalitní produkt osahat, prohlédnout detaily a mít porovnání. Pokud nedokážete odhadnout materiál, tak jde rozdíl vidět na šití, na rovných stezích, na hranách a spojích jednotlivých dílů. Při sériové výrobě se těžko hlídají detaily a jde vidět, že se tam neřeší každý steh. Kdybyste viděli ruční a sériový výrobek vedle sebe, hned je vám jasné, který je který.
Je to v podstatě podobné jako u japonských nožů. Párkrát si koupíte sériovku, zjistíte, že to pořád musíte brousit a pak jednou vyzkoušíte kovanou ocel z Japonska a máte vystaráno na dlouhou dobu. Japonská řemeslná práce je obecně neskutečná i v kožedělství.
Říká se, že japonské řemeslné produkty jsou často už tak dokonalé, že na nich ruční výroba téměř nejde poznat. V čem spočívá rozdíl?
Je pravda, že japonská kvalita může působit jako od stroje. Myslím si, že je to díky provázanosti s technologiemi. Parametry nahází do počítače, ten jim vytvoří dokonalou šablonu a spočítá stehy, někteří navíc řežou díly laserem, což opálí hrany a vypadá to líp. Díky tomu se ruční práce hůř přiznává. My si šablony stále děláme a vyřezáváme sami.
Je japonská kvalita úroveň, na jakou se chcete dostat?
To nechceme. Jeden můj kamarád mi řekl, že umění řemeslníka je schovávat svoje chyby, které prostě v ruční výrobě vždycky jsou a vždycky budou. Ruce nejsou stroje a když věnujeme pozornost každému řemínku zvlášť, tak bude každý malinko jiný.
Co vás u brašnářství udrželo tak dlouho?
Nastávají milníky, kdy přemýšlíte co dál. Já to dělám už 30 lel a Daniela 20. Za tu dobu se toho hodně změní, jako například vývoj a požadavky lidí. Musíte se neustále přizpůsobovat. Občas je období, kdy to jede samo a naopak přichází i momenty, kdy cítíme, že je třeba něco změnit. Nemáme ale pocit, že bychom silně podléhali módním trendům. Máme zákazníky, kteří už si prošli nějakými značkami a teď hledají doplněk, který jim vydrží léta bez ohledu na to, co teď letí.
Jaké inovace vás tedy v řemesle potkaly a osvojili jste si je?
Za tu dobu se samozřejmě hodně vyvíjely materiály, podšívky, lepidla a spoustu dalšího. Taková zlepšení jsou spíš zpříjemnění práce než výrazná změna v procesu. Když teď nad naší prací ale více přemýšlím, přijde mi, že bychom se spíš měli trochu vrátit zpátky v čase. Peněženky z období první republiky měly milimetrové stehy, vznikal úžasný nábytek i oblečení a slouží nám to sto let. Proto bych se osobně spíš inspiroval tím, jak tvořili naši dědové. Inovace v kontextu technologií budou přicházet vždycky a je na člověku samotném, jak moc je využije, ale kůže je pořád kůže a nitě jsou pořád nitě.
Autor: Katka Šugárková, Tokyo Tools 2024 ©